• Ida

Labské pískovce aneb Max podruhé bydlíkem


Den první - sobota 11.7. na cestě


Po týdnu rekonvalescence doma, jak si Marian předsevzal, jsme se rozhodli pro druhou výpravu bydlíkem s Maxem. Tentokrát trochu dál, a sice až do severních Čech k Děčínu do horolezecké oblasti Ostrova a Tisé, kam nás pozvala naše kamarádka, která si tam s asi pěti rodinami horolezců pronajala super chalupu hned u rybníka. My měli namířeno do Autokempu pod Císařem kousek od ní.


Marian měl předsevzetí odjet do 10. hodiny dopolední tak, aby to vyšlo na Maxovo spaní. No jasně, vyjeli jsme v jednu a Max do té doby spal hodinu v šátku a hodinu u prsu, takže byl celkem před cestou už vyspaný.


Tentokrát jsme nasadili ovšem zbraně těžkého kalibru... Koupili jsme dudlík... A kupodivu trochu zabral, sice Max za celou cestu spal asi tak celkem 30 minut, ale nakonec jsme to nějak zvládli. Nejhorší byl tedy večer, kdy v sedačce ne a ne zabrat a byl už hodně plačtivý. Raději tady nebudu rozepisovat, jak do s Maxem dopadlo, ale kdo cestuje obytkou s dětmi asi tuší... Do Ostrova jsme tak dojeli se spící Viki i Maxem někdy kolem desáté večer a po domluvě se slečnou z kempu nechali auto stát na parkovišti před hospodou U císaře, protože v kempu už nezbylo žádné rovné místo.


Den druhý - neděle 12.7. v Ostrovských stěnách


V pondělí nás Viki, kterou nejsme běžně schopni vzbudit do školky, vzbudila už v 7 ráno a to ačkoli usnula v sedačce až po deváté večer. Kolem desáté jsme pak s Maxem v šátku vyrazili hledat naše kamarády. Chalupu jsme nakonec našli na druhé straně rybníka než je Hotel Ostrov.

Viki se tady vyblbla na skluzavce a hned se skamarádila s tříletou holčičkou Aničkou, s kterou si prostě sedly.

Taky jsme se chvíli kochali u rybníku, kde se Viki vyblbla s Aničkou na šlapadle, ač to bylo přivázáno k molu.

Pak jsme vyrazili zpět kolem parkoviště pod kempem po zelené ke skalám, kde jsme strávili zbytek dne s partou horolezeckých rodin. My s sebou neprozřetelně brali i kočárek, protože jsme jednak netušili, kam jdeme a také jak dlouho tam budeme a co na to Max.

Max však celou cestu prospal v šátku a spal v něm přes tři hodiny.

Zatímco Max spal u Mariana v šátku, jeden z tatínků natáhl dětem cestu a Viki si zkusila vylézt na dvě skalky.

K našemu překvapení a radosti, že jsme tedy ten kočár netáhli úplně zbytečně, pak zabral ještě s dudlíkem na minimálně 30 minut v kočárku, v kterém byl ochotný spát naposledy během prvních dvou týdnů svého života.

Viki si na závěr ještě užila horolezeckou houpačku, kterou rodiče nachystali pro děti. Byla nadšená.

Jen ten kočárek až na tu chvíli, kdy v něm Max spal, jsme si mohli odpustit, protože tahat ho tam a zpět bylo dost náročné a stejně jsem na cestu zpět dala Maxe zas do šátku, protože v kočárku by byl, pokud bychom ho v něm nenesli, naklepaný jako řízek. Pokud se sem vydáte a kočárek brát nemusíte, neberte ho. I s Charioty, které sem další rodiny braly, to bylo náročné a další tříměsíční miminko, které sem dopravili jen v kočárku, museli rodiče velkou část cesty v kočárku nést.


Bohužel v hospůdce u kempu v neděli zavírali už v šest, a tak jsme si museli dát k večeři borůvkové knedlíky, protože ty jediné jim zbyly. Max se po půl hodině spánku v hospodě probudil a od té doby byl k neutišení. Nezabíral už bohužel ani dudlík. Do toho jsme se museli ještě přemístit s autem do kempu, který se zatím uvolnil.


Dost jsem záviděla Viki s Marianem, kteří si to mezitím už užívali na chatě s ostatními, zatímco já ležela s Maxem u prsu v bydlíku, kde snad až po desáté konečně usnul.



Den třetí - pondělní výlet do Tisé


V pondělí jsem musela překonat svou úzkost z toho vzít Maxe na celodenní výlet jen se šátkem, protože jsme se rozhodli s dalšími 3 rodinami a celkem 7 dětmi vyrazit z Ostrova celkem ??? km pěšky po zelené skalami do Tisé a zpět. Přiznám se, že jsem se toho bála, protože doposud Max pobýval v šátku hlavně spící a v bdělém stavu jsme to s ním ještě nezkusili. Nicméně výlet dopadl nad očekávání skvěle a pro mě osobně bylo pondělí nejhezčím dnem za celý pobyt.

Myslím, že i Viki si to hodně užila jednak díky množství dětí, ale pak také kvůli přírodnímu skalnímu "hřišti" s různými zákoutími, žebříky a prolézačkami. A taky díky kamarádům dospělákům, kteří pro děti dvakrát ukryli ve skalách a jednou u rybníka poklad jako motivaci.

Max celou cestu z Ostrova až do Tisé spal. Ačkoli to byly jen 3,3 km, s tím množstvím dětí a spoustou lákadel po cestě jsme je šli přes 3 hodiny.

Taky jsme se s Marianem na chvíli odpojili a šli napřed ve strachu, že se vzbudí, ale nakonec jsme na zbytek výpravy počkali a šli všichni společně.

Navíc jsme se pořád zastavovali tu na borůvky, kterých bylo všude plno, tu na focení, u zavřené turistické chaty uprostřed trasy (bohužel zrovna v pondělí ZAVŘENO) na svačinku...

Nad Tisou jsme potkali ve stěnách nějaký dětský horolezecký oddíl a Viki fascinovaně sledovala holčičku ve stěně. Protože jsme ale tentokráte s sebou nikdo vybavení nebrali, musela se spojit s chodbami ve skalách...

Dole na kraji Tisé jsme pak zakotvili v naprosto úžasné restauraci Refugio, kde jsme si dali luxusní oběd, dětské nealko Mojito, starší děti se vyblbly na písku a skluzavce a v domečku a Max se probudil, najedl, přebalil atd.


A Viki si tady pořídila na podnět naší kamarádky Míši svůj první turistický deník k nalepování turistických známek z míst, která navštíví. Kdo ho neznáte, můžete mrknout sem - myslím, že může být dobrou motivací k chůzi a cestování obecně nejen pro malé turisty.


Cestou zpět kupodivu Maxík opět v šátku zabral a tak se Viki mohla dosytosti vyblbnout s dětmi ve skalním městě, kterým jsme se vraceli zpět.

K turistické chatě totiž vede Tiskými stěnami okruh a my ho šli zpátky právě přes skalní město.

Max se vzbudil až u turistické chaty vprostřed cesty a hned plakal a dožadoval se prsa. Tak jsme udělali přestávku a po přebalení zas vyrazili dále - Viki šla napřed s ostatními a my je s Maxem, který byl kupodivu celkem v klidu a pozoroval krajinu kolem, za chvíli dohonili. A protože děti zrovna sbíraly borůvky, šli jsme ve třech napřed a v Ostrovských stěnách si ještě pořádně prohlédli památník zesnulým horolezcům.

A protože to už Max use usnul, počkali jsme tady na ostatní.

U rybníka pak děti našly super poklad plný lízátek pro všechny. Unavení jsme došli do hospody u kempu, kde jsme se jen my tři zastavili, protože se nám nechtělo vařit a Max spal v šátku. Bohužel už nic moc neměli, jen ne moc dobré polévky, do toho se Maxík vzbudil a byl neklidný, takže jsme se rychle přesunuli spát do bydlíku.



Den čtvrtý - úterní výlet do Německa, aneb všechno jinak


Úterý jsme si krásně naplánovali a - jak už to tak bývá - očekávání plodí zklamání. Viki s Marianem vyrazili na kolech a já s kočárkem a šátkem s ostatními horolezci směr skály s tím, že naše rodina si to chtěla prodloužit a dojet/dojít až do nejbližšího německého městečka Bielagrund, kde jsme si chtěli zatímco Max bude spát dát v klidu oběd.


No, Max ani s dudlíkem v kočárku spát ovšem nechtěl a řval a řval až jsem ho dala po pár metrech do šátku. To ale tentokrát nepomohlo, takže zase ze šátku ven, kojení u cesty a pak už byl i v kočárku ochotný s dudlíkem pobýt. Dokonce v kočárku usnul. A tak jsme se s horolezeckou sekcí rozloučili na křižovatce a pokračovali dále po cestě, abychom toho spánku využili ke klidnému obědu...

Jenže najednou jsme narazili na transparent přes celou cestu, kterému jsme bohužel nerozuměli, protože jsme doteď nebyli ani jeden schopni se naučit německy.

Od kolemjdoucích jsme se pak dozvěděli, že transparent říká, že v lese probíhá kácení stromů a že cesta je zcela zavřená a neprůchozí pod pohrůžkou pokutou. Mezitím, protože jsem na diskusi s kolemjdoucími zastavila kočár, se Max probudil a chtěl pít a pak už ani za nic zpět do kočárku, takže jsem musela opět vytáhnout šátek...


Zašli a zajeli jsme tedy omrknout situaci u skal, kde jsme našli asi rok a půl stará dvojčata spící v kočárku u cesty a jejich staršího bráchu spícího nebo sledujícího pohádky v houpací síti, zatímco jejich rodiče byli ve skalách a dohlíželi na ně ti, kteří zrovna nelezli. Vůbec mně tato rodina zaujala a fascinovala, protože i se třemi dětmi si to zvládala užívat a dvojčata jim spala navíc ve stejný čas. Chápu, že to se pak vyplatí ten kočár tahat i přes kořeny! Pod skalami jsme si dali aspoň svačinku, ke které jsme bohužel měli jen ovoce a zeleninu. A protože já měla ukrutný hlad a Max už spal dva a půl hodiny v šátku, raději jsem sama vyrazila napřed zpátky s tím, že si dáme pozdní oběd nebo hodně brzkou večeři v hotelu Ostrov.

Měli jsme s sebou naštěstí vysílačky, protože nikde tady nebyl signál, a tak mně Marian s Viki na kole vypátrali kojící u rybníků před hotelem.

Doufali jsme, že Maxík bude teď vyspaný a spokojený, jenže než nám donesli jídlo (fakt to dost trvalo), spokojenost ho přešla. A tak jsme si vynikající kulajdu za 100 Kč (ale fakt za to stála, viz foto níže) museli dát s Marianem na etapy.

Max ale nebyl k utišení a nepomáhalo ani nošení, ani šátek, ani kojení, prostě vůbec nic a to skoro celou hodinu. Řval tak, že paní, která byla v hotelu ve Wellness se šla podívat ven, jestli tady náhodou nezapomněl někdo dítě v kočárku, že bz s ním zahrkala a dítě uklidnila (říkala...). Nakonec jsem s Maxem musela do bydlíku a až tam se nějak uklidnil. Asi chtěl spát a nějak mu to nešlo, protože pak po přeložení do kočárku usnul.

Viki se mezitím převlékla do plavek a u rybníka jsem ji naložila na paddle-board ke kamarádce, která ji převezla na druhou stranu k chalupě za ostatními dětmi a dospělými, kteří tam blbli ve vodě.

S Marianem jsme se domluvili, že nám kamarádka Viki pohlídá zatímco, dokud Max spí, si půjdeme do hotelu na kafe vykompenzovat ten pokažený oběd. Haha, jen co jsme to domluvili, Max se vzbudil. Ale já se nevzdala a kafe nakonec i se zmrzlinou bylo a Max byl celkem v klidu, i když vzhůru... Když jsme se ale vrátili zpět pro Viki, Viki ani dospěláci nikde... Prý jeli na šlapadle na pláž vedle, která patří Policii ČR a nachází se na ní dětské hřiště. A tak jsem chvíle klidu využila k tomu, že jsem si v chalupě dala sprchu a umyla si vlasy zatímco Marian hlídal u rybníka Maxe.


Večer pak samozřejmě Viki chtěla zůstat na opékání špekáčků na chalupě a nedala se přemluvit, aby šla s námi domů, tak jsem tam opět nechala Mariana s ní a šla s do postele s Maxem, který ovšem zabral stejně až v deset.


Den pátý - středeční výlet k panu Císaři a návštěva v Jílovém


Ve středu jsme byli na čtyři hodiny odpoledne pozváni na návštěvu do Jílového, kde bydlí moje spolužačka z vysoké. Dopoledne nám dost trvalo než jsme se sbalili, ale i přesto jsme se rozhodli než začne pršet vyrazit na skály kousek nad chalupou, kde se nachází nejvyšší skála Císař.

Kousek pod ní jsme našli kamarády s jejich 4 dětmi a já se ujala 3 z nich a Viki a zatímco maminka Aničky a tatínek jednoho chlapečka lezli, vyrazila jsem s nimi oklikou do skal podívat se na pana Císaře. A stálo to za to! Výhledy byly vyníkající a chlapeček dokonce mohl zamávat tatínkovi nahoře na vedlejší věži.

Viki si nechala ujít pár zhoupnutí na horo-houpačce a vyrazili jsme zpět do kempu...

Cestou jsme se stavili v Tisé v Refugiu na pozdní oběd a nakoupili skvělé margotkové řezy s sebou na návštěvu a po čtvrté už parkovali u hřbitova v Jílovém u Děčína. Max celou cestu vzhůru a neklidný.


Max byl ale pak na návštěvě úplně vynikající, i když z 90% v šátku... Užili jsme si grilovačku i povídání, protože s Jančou jsme se neviděly od posledního třídního srazu před lety. Viki si pohrála s její dcerou Barčou, dostala od ní její staré gumáky a před osmou jsme s Maxem spícím v šátku vyrazili spát ke hřbitovu. Nevím, zda to bylo nějaké kouzlo pietního místa, nicméně Maxe jsem před devátou přeložila za šátku do postele a - světe div se - spal... Snad poprvé za svůj život Max spal od 7 do rána... Tedy samozřejmě s tím, že se asi šestkrát za noc potřeboval nakojit.



Den šestý - čtvrteční přesun domů


Ve čtvrtek nás čekal už jen přesun domů. Max opět nedával sedačku, Viki koukala na tablet na pohádky a museli jsme několikrát stavět, protože Max děsně plakal... Oběd jsme dali v McDonalds, další zastávku u McDonalds jsem si na stres dala zmrzlinu a Viki se sklouzla na venkovním tobogánu a v šest jsme byli nakonec doma, čili trasu, která je normálně na 4 hodiny jsme ujeli s dětmi za hodin sedm až osm. No co už, bez práce nejsou koláče... nebo bez pláče? Snad se nám to cestování s dvěma dětmi nějak usadí...



TOP zážitky:

  • Ida: výlet pěšky z Ostrova do Tisé a zpět, včetně restaurace Refugio, kulajda v hotelu Ostrov a dobrá společnost starých i nových kamarádů

  • Marian: stejně jako Ida a k tomu ještě, jak Viki horolezila

  • Viki: blbnutí s dětmi a jejich společnost obecně, blbnutí ve skalách, horolezecká houpačka, borůvky, turistický deník

#horolezeni #piskovce #restaurace #kempy

Nejnovější příspěvky
  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now