• Ida

Tři dny u Prati di Tivo


Národní park Gran Sasso jsme se rozhodli navštívit až během naší letošní cesty na doporučení jedné paní z Facebookové skupiny o cestování karavanem. A nezklamal!

Dokonce kvůli němu a samozřejmě i kvůli nám za námi přijela naše kamarádka Jana z ČR autobusem do Verony, kde jsme ji po cestě z Lago di Garda v úterý 27.8. vyzvedli.

První noc a první den nad Prati di Tivo - 28.-29.8.

Po přespání na pláži jsme se ve středu 28. přemístili na Prati di Tivo, kde jsme nakonec vyjeli autem až na odpočívadlo kus po cestě za dolní stanicí lanovky (viz foto výše a níže).

Ještě ve středu jsme si dali romantickou grilovačku s výhledem na západ slunce nad horami.

Ve čtvrtek ráno jsme původně měli v plánu vyrazit nahoru na dvoudenní nenáročný trek (jen 800 výškových metrů) k Rifugio Franchetti v 2433 m n.m. Ale když jsme na ni volali, řekli nám, že má odpoledne dost pršet a tak jsme nakonec dopoledne prokrastinovali kolem auta a bavili se sbíráním odpadků, které tady zanechali naši předchůdci. Až před polednem jsme nakonec vyjeli autem až nahoru po nezpevněné cestě do sedla Sella di Cima Alta v 1635 m n.m. (viz foto níže).

Tam jsme stihli akorát v mlze zajít na opačný svah (ten na fotce výše), než po kterém jsme se vydali následující den.

A narazili jsme na překvapivě kouzelný les (viz foto níže) a nádherné divoké koně (viz foto výše). Ještě druhý den jsem si cestou zpívala "Já viděl divoký koně, běželi soumrakem," byli totiž i v lese a prakticky všude tady kolem a byla to nádhera...

Bylo to tak tajemné a hezké, že nám ani nevadilo, že jsme tak trochu cestou zpět do Bydlíku zmokli. Ještě, že jsme měli s sebou Deutera, kterého jsme jinak snad ani jednou v Gran Sasso nepoužili, a k němu i pláštěnku, takže jsme se s Viki v suchu dokázali celkem rychle přemístit.

V bydlíku jsme zbytek deštivého odpoledne strávili výrobou fazolků na smetaně (viz foto urputných pracovnic níže) s bramborem a párkem, které Janča k mému překvapení prý nikdy nejedla.

V podvečer si pak Viki u bydlíku "ulovila" domácího mazlíčka, který s námi zůstal bydlet až do rána, kdy jsme Vikči vysvětlili, že by mu tady bylo bez nás smutno a pustili jsme ho (na fotu níže u snídaně na krabici mléka, ale nemyslete si, nenechali jsme ho lézt kudy chtěl a měl jinak svou vlastní krabici).

Den druhý - Výstup k Rifugiu Franchetti - 30.8.

V pátek už konečně po desáté dopoledne vzrážíme k Rifugiu Franchetti, ukazatel (viz foto níže) ukazuj sice, že za 2 hodiny a patnáct minut jsme tam, ale my už s Viki víme moc dobře, že minimální čas potřebný na to, aby takovou vzdálenost ve svých čtyřech letech ušla sama, je dvojnásobný. A pokud chceme jít fakt na pohodu, je lepší si to naplánovat se zastávkami na celý den, zvlášť když nás čeká terén a v jednom úseku řetězy, které se nakonec ukážou ale úplně v pohodě.

Bereme tentokrát opět i stan, protože na Rifugiu nám do telefonu sdělili, že mají úplně plno a s nějakou možností spaní v chatě nelze tedy vůbec počítat. A tak jsme připraveni, že pokud nenajde Marian nějaké slušné místo na spaní pod širákem nebo pokud by v noci pršelo, budeme se muset do našeho stanu pro dva tentokrát vejít čtyři. No co, tři dospělí už v něm jednou kdysi spali, tak teď by to bylo jen dítě navíc...

Kousek na hřebeni nás překvapí obrovský kříž i s výhledem na vrchol Corno Grande.

A překvapení pokračují, ještě před vrchní stanicí lanovky z Prati di Tivo narazíme na toto opuštěné a napůl zbořené Rifugio. No, není až tak opuštěné, je totiž opět plné divokých koní jako včerejší les na opačné straně.

A tak se tady chvíli zdržíme na první delší zastávce a dáme i svačinu.

Viki v podstatě celou cestu od bydlíku až k vrchní stanici lanovky šlape sama bez řečí s tetou Janou...

Po poledni už jsme za stanicí lanovky a užíváme si výhledy...

Od lanovky už začíná jít cesta prudčeji nahoru a Viki už ťape s rodiči.

Řetězy ji zpočátku dost baví (viz foto níže), do té doby než ji naštvu nějakou poznámkou, aby dávala pozor, že je to tam úzké.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem jí přiměla se podívat dolů a lekla se té výšky, nebo tím, že jsem jí do toho "kecala", nebo tím, že prostě už byla unavená, nebo vším dohromady, ale od té doby až do konce řetězů (což naštěstí byla už jen chvilka) to bylo s brekem, který slyšeli možná až na Rifugiu (viz foto našeho 'bobka' níže).

Přesto to zvládla hrdinka Viki celé sama a pak už se zase za chvíli smála a dolů se nebála vůbec.

Jana už Viki vyhlížela od chaty Rifugio Franchetti, kde jí potvrdili, že opravdu nemají žádné volné místo na spaní, a tak jsme se vydali hledat místo na stan.

Moc místa na stanování tady ovšem nebylo. Jedno malé jsme přece jen našli a už jsme se chystali rozbalovat stan, když v tom k nám přiběhla holčina, co pracovala v chatě s tím, že se v ní právě uvolnila tři místa na spaní.

A tak jsme si spokojeně dali pivko, protože jsme dostali luxusní postýlky uvnitř (my tři jednu manželskou v jedné místnosti dole na poschoďové posteli a Jana druhou samostatnou v druhé menší místnosti. Celkem nás tady spalo 22 lidí ve dvou malých místnostech, ale na rozdíl od Refugia de Respomuso loni v Pyrenejích, jsme se tentokrát i vyspali.

Navíc tady akceptovali karty Alpenverein na slevu a tak nás jedna noc vyšla i se snídaní a večeří na 39€ na osobu a Viki nám vůbec nepočítali. K večeři byla čočková polívka a maso s bramborovou kaší ze sáčku a dokonce i dezert. A šlo si přidat, takže spokojenost.

K Rifugiu jsme došli po páté a večeře byla v sedm, ale nikam už jsme nevyráželi a jen tak jsme si až do spánku lebedili kolem chaty a v chatě. Viki usnula po deváté a spala do rána jako andílek. Vzbudila se jako poslední ze všech lidí v chatě. No, taky byla ze všech nocležníků nejmladší.

Den třetí - Výstup do sedla Corno Picolo - 31.8.

Ráno jsme vyráželi z chaty jako jedni z posledních, protože Viki fakt dlouho spala a my si zase užívali krásných výhledů a sluníčka, na kterém se vyhříval (viz foto níže) i místní chatový pes.

Mimochodem, na chatě to byl celkem luxus, včetně dvou splachovacích záchodů přímo dole v chatě u restaurace a sprchy, v které sice netekla teplá voda, ale i tak, oproti loňské zkušenosti na Refugiu Goriz v Pyrenejích, kde byly záchody venku, to bylo super.

Viki se vyfotila s partou italských otců a synů, s kterými jsme seděli u snídaně a večeře u stolu a kteří vyráželi horolezit ke Corno Picolo.

Batohy jsme nechali na chatě a nalehko jsme si ještě taky vyšli do sedla Corno Picolo, kde už tahle partička horolezila.

Počasí nám dopoledne přálo a tak jsme si mohli užit krásné výhledy.

V sedle jsme chvíli uvažovali, že půjdeme ještě kus dál směrem ke Corno Grande, ale nakonec jsme dlouho rozjímali a raději si užívali focení a výhledů (viz fotky níže).

Nahoře jsme koukali nejen na horolezce, ale i na Rifugio Francheti pod námi:

I výhledy do údolí na druhou stranu stály za to:

Cestou dolů si na chatě dáme k svačině koláč a pak už naštěstí vyrážíme dolů, protože už někdy u řetězů nás chytne dost hustá mlha:

Začalo pršet, a tak jsme rychle oblékli věci do deště a spěchali jsme dolů. Cestou jsme potkali pár, kdy pán měl na zádech v Deuter nosítku holčičku jen o něco mladší než Viki, a paní nesla na zádech v ergo nosítku úplně malé mimčo... Ani jeden z nich neměl nic do deště a boty měli jen nízké ke kotníkům s evidentně klouzavou podrážkou. Vzhledem k tomu, že jsme cestou potkali v protisměru paní, která na kluzkých kamenech dost škaredě upadla, jsme docela o rodinku měli strach, ale nakonec jsme je potkali v bezpeší u lanovky. Viki tentokrát šla i v dešti sama a naštěstí než začala úplná průtrž mračen, kvůli které zastavili i lanovku, došli jsme ke špeluňce vedle ní, kde prodávali nějaké nápoje apod. a v které už bylo tolik lidí, že tam nebylo téměř k hnutí. Přesto jsme tady bouřku přečkali a až téměř přešla, vydali jsme se rychle dolů.

A tady závěrečné foto, kdy za hlavou Viki už je vidět náš Bydlík. Dáme si těstoviny s kedlubnou a cibulí (chutnají jako těstoviny se zelím) a ještě večer se přesouváme na Campo Imperatore.

Ještě pro zájemce přikládáme výše mapku této trasy, která podle Mapy.cz měla jen 5,2 km a měla trvat 3 hodiny a 30 minut, zatímco podle hodinek Jany jen na chatu do bylo 7,66km. Viki šla celou dobu sama, a tak nám každopádně trvala tahle trasa tam a zpět na pohodu dva dny. Ale taky jen nahoru do sedla to bylo 926 výškových metrů:

TOP zážitky:

Ida, Marian: divocí koně a kouzelný les v mlžném oparu, celá cesta od Bydlíku až do sedla a zpět (byli jsme rádi, že jsme nejeli nahoru lanovkou), to, jak Viki krásně šlapala, pohledy ze sedla Corno Picolo

Viki: to, že s námi byla Jana a tak to byla fajn změna, poklad nalezený v dutém stromě v kouzelném lese první den, řetězy kromě úseku, kdy brečela, radost z pohybu a dobrodružství (ani jsme ji tentokrát nemuseli moc motivovat a cestou bavit)

#hory #národníparky #top

129 zobrazení
Nejnovější příspěvky
  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now