• Ida

Nádherná Sevilla a ukradené památky


Do Sevilly přijíždíme ve středu 15.8. pozdě odpoledne a ubytujeme se hned na Stellplatzu kousek od centra naproti taneční konzervatoři. Zůstaneme dvě noci a určitě nevyčerpáme všechny možnosti tohoto města. Odjíždíme bohužel s příchutí hořkosti, protože nám v Seville ukradnou horské kolo, které jsem dostala od Mariana jako dárek k narození Viki. I tak Sevillu doporučujeme.

Ještě po příjezdu vyrážíme do města na kole po cyklostezce, která vede v podstatě přímo od Stellplatzu a v centru jsme za pět minut.

Kdo uhádne, o co se opírám na obrázku níže?

První, co my přízemní cestovatelé navštívíme místo památek je Starbucks kavárna. Rodiče méně či více náročných dětí nás však jistě pochopí... Je příšerné vedro, tak nutně s Marianem potřebujeme ledové karamelové Frappucinno.

Taky Viki nemá moc chuť prohlížet si památky a projíždět se po městě na kole, a tak hrajeme její oblíbenou hru na "myš, kočku a psa" a na jednom náměstíčku k pobavení však přihlížejících pobíháme jako splašení dobrou půl hodinu.

Pak už toho moc nestihneme, jen se rychle podívat na Katedrálu Panny Marie zvenčí, protože dovnitř je třeba se objednat. To taky hned večer při grilování uděláme a objednáme si rovnou na sedm večer na druhý den i prohlídku na střeše katedrály. To ještě netušíme drobný zádrhel, o kterém se dozvíme až druhý den těsně před sedmou.

Španělské náměstí

Ve čtvrtek vede naše první zastávka na Španělské náměstí (Plaza de España), které máme ze Stellplatzu coby kamenem dohodil přes krásný park.

Náměstí rozhodně stojí za vidění. Je obklopeno stavbou, v níž se teď nachází hlavně kanceláře vládních úředníků, uprostřed náměstí je vodotrysk, kolem dokola teče uměle vytvořená říčka, po které se dá projet v lodičce k zapůjčení...

Viki má navíc to štěstí, že před vodotryskem zrovna při našem příjezdu pouští pán obrovské bubliny a my jsme navíc ochotni jí dovolit k její radosti si namočit nohy ve vodě. Prostě turistický kýč postavený v roce 1928 u příležitosti výstavy.

Navíc v podloubí u hlavního vchodu zrovna probíhá vystoupení dvou Flamenco tanečnic za doprovodu zpěváka a muzikantů, u kterého s Viki strávíme dobrou půl hodinu. Je to totiž opravdu úchvatné a Viki ani já nemůžeme odtrhnout oči.

Pak si vyjdeme ještě na ochoz nahoru prohlídnout si náměstí shora odkud je opravdu překrásné. Pak už ale spěcháme, protože Viki i já jsme totálně hladové.

Ovšem líbí se nám tady natolik, že si náměstíčko přijedeme na kolech prohlédnout ještě tentýž den večer, respektive v noci.

To už je tady turistů o poznání méně, po lodiček ani památky, jen kopyta koní s turisty stále zvoní.

Teď ale spěcháme na ten oběd a máme problém najít poblíž nějaké slušné místo. Nakonec zapadneme do první restaurace, na kterou narazíme, a i když dlouho čekáme na jídlo a Viki už je přetažená, maso s hranolky a pečenou paprikou je nakonec za tu cenu (jedno za cca 8€) docela dobré.

Viki je už ovšem tak unavená, že ji pak urychleně musíme uspat a jelikož si vymrčuje Kibi, že na kole spát nechce, uspávám ji v Kibi v parku zatímco Marian vláčí obě kola. Pak s ní ovšem na to kolo nasednu a vysadím ji spící až na křesla v Starbucks.

Po Viktorčině probuzení už mnoho času nezbývá, Vikča má hlad, a tak jedeme rychle shánět Croissant, který najdeme až v sympatické cyklo-kavárně Bike Center, která je kavárnou, cyklo-servisem a cyklo-obchodem v jednom.

Pak hledáme dlouho a marně vchod do královského paláce Alcázar. Nakonec ho najdeme a u něj i obrovskou frontu, takže se rozhodneme raději zkusit koupit opět lístky online až na druhý den. Blíží se ovšem čas, kdy máme objednánu prohlídku katedrály, a tak kola necháváme u východu z Alcázaru v boční ulici u lampy a ještě jdeme nahlédnout do Turistických informací poblíž.

Tam se bohužel dozvídáme, že na prohlídku katedrály nás pravděpodobně s Viki nepustí, protože pouštějí až děti od 14 let výše. A opravdu, když se před sedmou večer dostavíme k místu, kde má začínat prohlídka katedrály z jejích střech, průvodce nám vysvětluje, že je to pro děti nebezpečné, i kdybychom nesli Viki v Kibi. Takže se rychle rozhodujeme a rozdělujeme. Marian odchází na prohlídku dnes a já se domlouvám, že přijdu zítra v ráno v 9:30.

My s Vikčou zatím vyčkáváme a jdeme zkontrolovat kola, přičemž u nich se seznamujeme s malířkou původem z Argentiny, u které strávíme opět dlouhý čas, protože Viki chce pozorovat naprosto všechno - jak paní maluje, jak uklízí obrázky, stojan, barvy, atd. A tak se dozvíme, že už deset let žije v Seville, kam přijela za svým otcem, který maluje. Že začala nejdříve prodávat jeho obrázky a u toho si jen tak čmárala, ale že lidi chodili a chtěli, aby jim něco namalovala. A tak se už čtyři roky živí nejen prodejem tatínkových, ale i svých obrazů.

Doporučila nám, abychom navštívili super tavernu, kam mnoho turistů nechodí a kde od devíti do půlnoci je zdarma představení Flamenca a jsou tam vítány děti. Marian se nechá lehce přemluvit, protože má hlad. Jenže, když tam přijdeme, v taverně je už plno lidí (asi to zas tak turistům utajené místo nebude) a hlavně nedýchatelno. Navíc ještě ve 21:30 žádné Flamenco představení neprobíhá, a tak se rozhodneme odjet a raději si dáváme večeři v dnes již ověřeném Bike Center.

Katedrála Panny Marie

Prohlídka Katedrály Panny Marie z jejích střech určitě stojí podle toho, co vypráví Marian, za to, a tak vstáváme v pátek na budík a vyrážíme všichni po deváté ranní na kolech do města. Bohužel je tentokrát zaparkujeme přímo u stojanů na kola před Turistickými informacemi, což se ukáže jako osudová chyba.

Já si užívám prohlídku sama bez manžela a dítěte a opravdu to stojí za to. Jdete úzkými schody a nahoru ke střeše, pak po ochoze zevnitř kolem nádherných mozaikových oken...

No prostě jedinečný zážitek...

A pak vyjdete nahoru na střechu a tam to teprve začíná. Nebudu popisovat detaily z historie katedrály, v níž se mísí tři styly (nejvyšší věž byla dříve vlastně věží minaretu, na jehož místě byla postavena v období Gotiky katedrála, která byla následně v Renesanci dostavěna), ani způsob stavby katedrály, abych vás neochuzovala o případný zážitek. Vše stojí za to vidět a ze střech to vypadá ohromně. Kdo ví, že se tam nikdy nepodívá, tomu rádi povyprávíme osobně.

Alcázar

Po prohlídce už spěcháme všichni do Alcázaru, kde strávíme minimálně dvě až tři hodiny. Palác i zahrady jsou opravdu rozlehlé.

Palác patří mezi UNESCO památky a nám s Marianem hned při vstupu do něj připomene Alhambru.

Všude plno dekorací připomínajících krajkoví z kamene a také barevných překrásných dlaždic.

V zahradách se Viki líbí, akorát se chce neustále zastavovat, blbnout, čistit lavičky... prostě si hrát...

Protože Viki potřebuje pauzu, zastavíme se na oběd v kavárně, kde však vybalíme také kvůli šílené frontě vlastní ve městě v pekárně koupenou svačinu, z které Viki vesele krmí vrabce i místního páva s mládětem.

V plánu máme vidět ještě katedrálu zevnitř, protože prohlídku vnitřní architektury máme sice zaplacenu, ale na prohlídku střech nenavazovala. Bohužel když jdeme kolem místa, kde měla být naše kola, moje kolo je fuč. Úplně mě to rozbrečí, protože šlo o dárek, který mi Marian věnoval za narození Viki. Bylo to moje první celo-odpružené horské kolo a já si rvu vlasy, proč jsem si sem vzala právě tohle a ne trekové po Marianovu švagrovi, které mi Marian nabízel, ale mi přišlo na mně moc velké.

A tak následuje už smutný konec našeho pobytu v Seville, Marian jede na policii nahlásit, co se stalo a nechat si vypsat protokol (to pro případ, že by nám některá pojišťovna chtěla kolo zaplatit, ale žádná nechce). A my s Viki tou dobou už spící v Kibi odcházíme do Starbucksu. Tentokrát ale ani Frapuccino nezlepší moji náladu a když se Viki při marném pokusu o přeložení na křeslo vzbudí, a ptá se kde je táta, vhrknou mi slzy do očí, když jí vykládám, co se stalo...

Nakonec s Vikčou ještě absolvujeme prohlídku vnitřní části katedrály, v níž se nachází hrobka Kryštofa Kolumba (na obrázku níže), samy, protože zavírají v pět a Marian trčí na policii na druhém konci města.

Pak nás náš hrdina odveze obě na kole k bydlíku. Mě na tyčce... Cestou se ještě stavíme v Decathlonu, který máme skoro po cestě, ale je to jen městský obchod a kolo vhodné pro mne jako náhrada, nemají.

Proč tak spěcháme s náhradou? Ten, kdo bydlíkaří, ví... Kolo je prostě základní dopravní prostředek každého bydlíkáře. Někdo používá městské, jiný skládačku, jiný horské, jiný trekové... Ale je nutné pro přesuny z míst, kde stojí bydlík, na místa, kam se s bydlíkem zajet nedá a pěšky jsou moc daleko.

A tak ještě cestou ze Sevilly v pátek 17.8. strávíme asi hodinu v Decathlonu za městem, kde se dlouze rozhodujeme, kterou ze skládaček koupit, až nakonec koupíme klasické horské kolo, na které jsem zvyklá, s tím, že ho prostě po příjezdu zase pošleme dále, protože v garáži máme doma kol zatím opravdu dost.

A tak končí naše návštěva Sevilly, neslavně... Možná proto mi tak dlouho trvalo tento příspěvek napsat a píšu ho vlastně s dvoutýdenním zpožděním. Teď už to vidím s nadhledem. Jasně, Sevilla stojí za to! A možná stojí za to pojistit si kolo, pokud vás stálo majlant.

TOP zážitky:

Ida, Marian: prohlídka katedrály ze střechy, zahrady Alcázaru, Španělské náměstí

Viki: setkání s malířkou, hra na myš, kočku a psa a "rande" jen s tátou a jen s mámou, když ten druhý byl v katedrále, prostě to nějak byla fakt s nimi zvlášť větší sranda, protože jsem je měla jen pro sebe

Lístky do katedrály můžete koupit dopředu zde.

Lístky do Alcázaru zde.

#dětskéhry #geniusloci #kostelyakatedrály #dobrékafe

Nejnovější příspěvky
  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now